Pět let po trojité katastrofě v Japonsku

 

Tokio člověku nabízí možnost života v supermoderní megalopoli s vynikající infrastrukturou, službami na prvotřídní úrovni, fantastickým jídlem, bohatou kulturou a svérázným zábavním průmyslem. Svítivé roztodivné obchodní poutače a nekonečné reklamy na obřích obrazovkách vás mohou lehce pohltit a odvést pozornost od důležitějších aspektů vaší existence. To, co však člověka na chvíli vytrhne z jiné dimenze, z často velmi uspěchaného života v „betonové džungli“, je sama příroda, která čas od času ukazuje svou sílu prostřednictvím tropických cyklón, tajfunů, sopečných výbuchů a zejména zemských otřesů. Snad právě v Japonsku si lze nejintenzivněji uvědomit, že ačkoliv obýváme impozantní moderní budovy a ovládáme technologie, o nichž se naším předkům mohlo jen těžko zdát, přece jen jsme obyvateli hybné, živoucí planety. Stačí pár otřesů, které vás probudí v brzkých ranních hodinách ze spánku, naruší průběh vaší výuky ve škole nebo jednání v práci, a nebo třeba „ozvláštní“ oslavu vašich narozenin, a vy si s pokorou uvědomíte zranitelnost bytí a sílu, která pod námi leží. Většina zemských otřesů nedosahuje závratné intenzity. Občas však i dlouholetý Tokijčan zpozorní. A vzácně promlouvá Země tak hrozivou silou jako se tak stalo před pěti lety…

3.11

11.března 2011 zasáhla Japonsko trojitá katastrofa – silné zemětřesení, které dalo do pochodu ničivé síly cunami a havárie v jaderné elektrárně Fukušima I. Události v severovýchodní části největšího japonského ostrova Honšú, oblasti Tóhoku, si vyžádaly 15 891 mrtvých a 2 579 nezvěstných. Vedle toho přišlo obrovské množství Japonců o své domovy. Téměř 229 000 lidí dodnes žije mimo svá původní bydliště – ať už u svých příbuzných či známých, v obecních bytech (kóei džútaku) či v provizorních ubytovnách (kasecu džútaku).

Události v Tóhoku (v Japonsku se pro ně nejčastěji používá výraz „Higaši Nihon Daišinsai“ – Velké zemětřesení ve východním Japonsku, nebo též zkratka „3.11“) způsobily nezměrné neštěstí. Tragédie však ukázala mnoho příkladů klidu, ukázněnosti a zároveň obětavosti přeživších, čehož se dočkalo v zahraničí velké pozornosti. Ostatně sám císař Akihito ve svém historicky prvním televizním projevu k národu z 16. března 2011 uvedl: „Byl jsem informován, že mnoho lidí v zahraničí mluví o tom, jak zůstali Japonci klidní – pomáhají jeden druhému a chovají se disciplinovaně, třebaže prožívají hluboký zármutek. Z celého svého srdce doufám, že můžeme spolupracovat, pomáhat si a zůstat ohleduplnými, abychom překonali toto nešťastné období.“ I když se početnými médii šířená zpráva o tom, že v postižené oblasti nedocházelo k rabování, ukázala být mylná, je pravda, že mnoho lidí projevilo navzdory prožité hrůze pozoruhodný klid a solidaritu.

Jistě, říká se, že společně prožitá (přírodní) katastrofa může lidi spojovat. V japonské reakci na hrozivou zkázu však lze, myslím, nalézt i tradiční snahu Japonců neobtěžovat svými problémy toho druhého. Každý, kdo se někdy pohyboval nějakou dobu mezi Japonci, jistě slyšel mnohokrát větu „Gomeiwaku wo kakemašite móšiwake gozaimasen.“, již lze přeložit zhruba jako „Hluboce se omlouvám za obtíže, které Vám způsobuji.“ Působit druhým „meiwaku“ (obtíže) je v Japonsku chápáno jako výraz sobeckého jednání, jímž je narušováno harmonické soužití komunity. Zjevné strádání a vůbec projevované emoce člověka mohou způsobit nepříjemnosti dalším ve skupině, proto je třeba uzpůsobit své chování tomu, co od jedince očekává společnost, jeho pozice a dané okolnosti. Jinými slovy, to, jak se chová Japonec v dané situaci navenek (tatemae), nemusí zdaleka odpovídat tomu, co si ve skutečnosti myslí a co cítí (honne). Je to modus vivendi, který si Japonci osvojili a který jim na tak malém a hustě obydleném prostoru pomáhá vyjít spolu navzájem. Je nepochybné, že mnoho obyvatel prožívalo obrovský smutek ze ztráty blízkých či svého domova, přesto však, alespoň navenek, převážil klid a ohled na druhé.

Známý esejista a znalec Japonska, Ian Buruma, píše o tom, jak existence nevyzpytatelné přírody (Japonsko, ležící v tektonicky nestabilní oblasti, bylo od pradávna zmítáno přírodními katastrofami) konvenuje s fatalismem buddhismu, jednoho z hlavních japonských náboženství – současný, pozemský život buddhisty je jen prchavým okamžikem v nekonečném, stále se znovu opakujícím cyklu zrození, stárnutí, utrpení a smrti. Není nic, co může Japonec udělat, aby zastavil zemětřesení či cunami, proto nezbývá než přijmout ideu bezprostředně hrozící destrukce jako nevyhnutelný rys pomíjivého lidského života. „Šikata ga nai“ (Nedá se nic dělat), jak zní další, často používaná japonská fráze. Japonský pojem „Mono no aware“ (tklivost věcí), poprvé užitý Motoorim Norinagou při analýze, i u nás známého románu, „Příběh prince Gendžiho“, ostatně označuje melancholii z pomíjivosti lidského života, věcí a přírody (nejznámějším příkladem je v tomto ohledu pozorování květů sakury, jež mají velmi krátký život).

Jiné vysvětlení pro spořádanost Japonců po ničivém cunami pochází od respektovaného odborníka na japonské právo a děkana Právnické fakulty Michiganské univerzity, Marka D. Westa. Podle něj nejde o to, že by byli Japonci přirozeně altruističtí, ale o to, že japonský právní systém odměňuje poctivost více než co jiného. Například systém cukru (nálezné) a biče (hodiny nepříjemného výslechu či dokonce vězení) vštěpovaný Japoncům od malička je motivuje odnést nalezenou věc na nejbližší policejní stanici. Pocit bezpečí a nutnost zachování pořádku je umocněn i všudypřítomností policejních budek kóban”, v kterých obvykle hlídkuje jeden či dva policisté, nemluvě o nejrůznějších informačních tabulích upozorňujících na pravidla, jichž je potřeba se držet.

Juko Nišimura z Komazawské univerzity zase ve svém článku popisuje problematický vztah mezi centrem (reprezentovaným Tokiem) a periférií (oblast Tóhoku). Naznačuje, že mediální narativ popisující všechny Japonce jako příkladný národ, jenž si považuje konsensus, spolupráci a houževnatost, zakrývá skutečné hluboké rozdíly a nerovnosti mezi Tokiem a oblastí Tóhoku a zabraňuje tak úsilí o jejich překonání. Nišimura také uvádí, že si japonský mainstream přivlastnil uvedené kulturní charakteristiky, neboť ty jsou vlastní právě komunitám v rurálních oblastech severovýchodního Japonska.

Ať už byla pozorovatelná reakce přeživších na dramatické události jakákoliv, není pochyb o tom, že lidé utrpěli těžké emocionální ztráty. A dětem z postižené oblasti vzaly události 3.11 část jejich nevinného, bezstarostného dětství. Jsem rád, že se v březnu roku 2012 česko-japonská komunita spojila v pomoci několikerým z nich a poskytla jim dočasnou úlevu od každodenního úsilí o opětovné vybudování svých domovů.

Ishinomaki 2012Město Išinomaki, které v roce 2011 zničilo cunami (foto ze 17.12.2012)

Setkání v Praze

Když jsem toho nešťastného březnového dne roku 2011 sledoval televizní záběry z Japonska, byl jsem, jako jistě mnozí, ohromen destruktivní silou přírody, která v několika okamžicích zásadním způsobem zasáhla do životů velkého počtu lidí. Jako člověk, který se o Japonsko zajímal již od dětství, jsem sledoval dění o to intenzivněji. Díky svým dlouholetým vazbám na tuto zemi jsem poznal mnoho skvělých Japonců a dá se říci, že se Země vycházejícího Slunce stala mým druhým domovem. Po znepokojivých zprávách jsem proto měl přirozeně velkou starost o své japonské přátele.

Nemohl jsem se hned spojit se všemi, ale díky sociálním sítím a e-mailům jsem se postupně ujistil, že jsou všichni v pořádku. Našli se však mezi nimi tací, kteří byli katastrofou citelně zasaženi. Vlny cunami zničily ve městě Išinomaki rodný dům kamaráda Noborua, který toho času žil v Kjótu. Maminka mé dávné studentky češtiny, paní Sadako z města Nara, mi zase napsala, jak se zoufalá nemohla několik dní spojit se svými sourozenci, kteří pracují v rybářském průmyslu v jednom z nejpostiženějších měst, Minamisanriku, a jak jí celou radostí vytryskly slzy, když konečně dostala zprávy, že všichni její příbuzní jsou v pořádku.

Je samozřejmé, že jsem cítil potřebu nějak pomoci. Když mě proto zkontaktovala moje bývalá učitelka japonštiny, paní Harumi Jamada z Česko-japonské společnosti (ČJS, チェコ・日本友好協会), že hledají dobrovolníky na tlumočení a provázení bezmála třiceti dětí z nejvíce postižených měst, Ófunato a Rikuzentakata z prefektury Iwate, během jejich týdenního pobytu v České republice, neváhal jsem ani na okamžik a rád jsem nabídl ruku k dílu. ČJS (zejména tým paní Jamady, Robina Šóen Heřmana a Václava Kučery) ve spolupráci se Společností japonsko-českého přátelství (日本チェコ友好協会), v čele s její prezidentkou, paní Secuko Ótaka, a výkonnou ředitelkou, paní Jukiko Murata, a s několika důležitými sponzory zorganizovaly pestrý program pro čtrnáctileté teenagery, aby tak mohli načerpat sílu v České republice po měsících strávených v evakuačních centrech.

Ten březnový týden roku 2012 v ČR musel být pro děti dost intenzivní. Nejen s ohledem na okolnosti u nich doma, ale také proto, že to pro mnohé z nich byla první cesta do Tokia (z kterého letěly do Evropy) a pro všechny úplně první cesta do zahraničí. Když jsem je poprvé potkal, měl jsem před sebou spoustu milých dětí, které zažily něco nepředstavitelného, ztratily školu, domov a v nejhorších případech své příbuzné a přátele. A po roce rekonstrukce se ocitly v malé zemičce uprostřed Evropy, o které možná dříve nikdy neslyšely.

kodomo tohoku PrahaSetkání s dětmi z Tóhoku v březnu roku 2012 v Praze

Program pro děti byl opravdu nabitý. Poznávání Prahy formou hry, exkurze na Pražský hrad, varhanní koncert, návštěva ZOO či Národního technického muzea, divadlo Spejbla a Hurvínka, sportovní den za účasti Věry Čáslavské, a dalších olympioniků, home stay v českých a česko-japonských rodinách, interaktivní nahlédnutí do provozu biofarmy, exkurze do Panasoniku, přijetí na plzeňské radnici, a další akce. V paměti mi uvízly zejména tři momenty. Když jsme návštívili ZŠ v Panenském Týnci (její žáci uspořádali spontánní sbírku pro japonské děti), během venkovní procházky s japonskými a českými dětmi se zeptala jedna česká žákyně sympatického kluka Takumy, zda by mu mohla dát pusu. Tlumočit tento dotaz byla radost. Poté, co se Takuma s mírnými rozpaky ujistil, že se nemá jednat o francouzský polibek, ale o pusu na tvář, bez váhání souhlasil se slovy: „Tak jo.” S žádostí o pusu poté přišla i další česká dívka… Láska nezná hranic.

Druhá vzpomínka je spojená se společnou výtvarnou dílnou na umělecko-průmyslové škole Zámeček. Děti si mohly vyzkoušet různé výtvarné techniky, třeba sekání do kamene, malířský workshop interaktivní tvorby a výrobu upomínkových buttonů, tzv. „placek“ s vlastními motivy. Zejména při malířském workshopu bylo krásně vidět, jak i do té doby spíše méně hovorné děti dokázaly najít formu vyjádření pro své pocity, o kterých jinak běžně nemluví. Pamatuji si zejména dívku jménem Miju, jak plně soustředěna nechala svobodně promlouvat barvy o jejích niterných emocích.

Do třetice se mi nejvíce vybavuje loučení na pražském letišti. Malý klučina Júma, který během pobytu často opakoval moje křestní jméno, jej opakoval čím dál tím intenzivněji. Po odbavení pak mnoho dětí se slzami v očích mávalo našemu českému týmu. Bylo těžké se plně vžít do jejich situace, nicméně nám bylo jasné, že se jim u nás určitě líbilo.

Po třech letech v Iwate

Čas od času jsem si od té doby říkal, jak se dětem daří. Proto po svém příletu do Tokia v říjnu roku 2014 jsem se spojil s paní Ótakou a paní Muratou. Napadlo mě je oslovit s dotazem, zda by bylo možné potkat děti z Iwate po třech letech od jejich pobytu v Praze. Díky velké pomoci obou dam došlo k neskutečnému a v březnu 2015 jsem se s nimi vydal na návštěvu dětí ve městech Ófunato a Rikuzentakata.

27. března ráno jsme vyjeli šinkansenem do města Ičinoseki. Tam na nás již čekal velmi milý pan Uwabe. Během cesty do Ófunato vyprávěl svůj příběh. Když přišlo v roce 2011 cunami, podařilo se panu Uwabemu a jeho mamince uniknout autem z dosahu katastrofy. O dům však přišel. Stále žije v provizorním bydlení. Přes všechny nesnáze, se kterými se musí potýkat, pracuje jako poradce, psycholog pro místní. Lidé, kteří k němu chodí, se mu často svěřují s psychickými problémy, vzniklými v důsledku trojité katastrofy.

 

11079611_10152930448443743_4244640184859153455_n

S panem Uwabem na cestě do Ófunato

Když jsme dorazili za jasného počasí do Ófunato, zjevilo se nám milé přístavní město obklopené krásnou přírodou. Ófunato, které má zhruba 38 tisíc obyvatel a žije zejména z komerčního rybolovu, bylo zasaženo cunami již v roce 1960, vzniklého v důsledku Velkého chilského zemětřesení. Mnohem ničivější vlna však přišla právě v březnu roku 2011, která si vyžádala životy jednoho procenta obyvatel města a značné materiální škody.

Ofunato Ófunato

Více informací o současném stavu Ófunato jsme dostali na radnici. Tam na nás čekal pan starosta Kimiaki Toda a udělal nám působivou prezentaci o postupující rekonstrukci. Podle něj je již 30% z plánovaných rekonstrukčních prací hotových. Zdá se, že má město rozjeto mnoho projektů. Výzvou je však prý, podle starosty, tvorba nových pracovních příležitostí.

starosta ofunatoStarosta města Ôfunato, pan Kimiaki Toda

Po setkání se starostou jsme zamířili do nedaleké kavárny Cafe Yuki Grandpa. Tam na nás čekali čtyři ze skupiny dnes již sedmnáctiletých dětí – Mifa, Hiromi, Ai a Takuma, spolu s panem učitelem Tabatou, který skupinku tehdy doprovázel do Prahy. Všechny děti jsem s radostí hned rozpoznal. Bylo každopádně vidět, jak za ty tři roky dospěly. Během povídání si o současných aktivitách všech čtyř došlo na prohlížení fotek z ČR a na vzpomínky na intenzivní pobyt v naší zemi. Někdo si nejvíc pamatuje hostitelskou rodinu, někdo luxusní hotel v Praze a Takuma si samozřejmě pamatuje na polibky od milých českých děvčat.

Po milém prvním setkání nás dovezl pan Uwabe do druhého postiženého města, Rikuzentakata. Toto přímořské městečko se stalo mezinárodním symbolem devastace způsobené silami cunami. Až třináctimetrová vlna spláchla téměř vše, co jí stálo v cestě včetně životů 1700 lidí. I dnes je budov v přímořské části města minimum. Rozsah katastrofy byl znát především při pohledu z nového hotelu na kopci, v kterém jsme byli ubytováni. Při pozorování téměř měsíční krajiny si nelze nevšimnout v dáli stojící gigantický běžící pás. V roce 2014 byl ve městě odstartován megaprojekt na obnovu města – vzhledem k riziku dalšího cunami v budoucnu se rozjel plán na zvýšení zemské úrovně města o jedenáct metrů. Běžící pás každý den z blízkých kopců převáží půdu do různých míst v Rikuzentakatě. Nákladní vozy ji pak převážejí do dalších míst, na nichž dochází ke koordinovanému nanášení vrstev. Dokončen má být ambiciózní projekt v roce 2018 a poté se začne budovat na nové zemi nové město.

rikuzentakata pasGigantický běžící pás ve městě Rikuzentakata

Když jsme ve večerních hodinách projížděli Rikuzentakatou, jeli jsme téměř v úplné tmě. Další moment, kdy si člověk uvědomí, že chybí domy, z kterých by vycházelo světlo. Jen z dálky byl vidět osvětlený běžící pás, dodávající místní krajině zvláštní kouzlo. Mimochodem, pásu se říká „Most naděje”.

V místní restauraci na nás čekalo báječné překvapení. Dalších šest dětí, Sora, Miju, Jumika, Mizuki, Cubasa, Júma, a někteří členové jejich rodiny nás velmi srdečně uvítali. Bylo opět úžasné vidět, jak moc za těch pár let všichni dospěli. I s nimi jsme vzpomínali na návštěvu v Čechách a povídali jsme si o jejich plánech do budoucna. Velmi zvídavá Mizuki má velký zájem o historii, včetně té české. Právě i díky ní se podařilo bez problémů zorganizovat návštěvu Iwate. Z Jumiky se stala úspěšná klarinetistka a ráda by se stala zdravotní sestrou. Usměvavý Cubasa by rád byl učitelem. Júma se chce dát na inženýra a studovat v Tokiu. Sora by ráda pracovala v cestovním ruchu a Miju snad bude letuškou. Cesta do ČR udělala na všechny silný dojem a probudila u nich zájem o svět mimo Japonsko. Například Miju stačila ještě během střední školy strávit studijní pobyt v Austrálii.

Báječný večer dobrého hovoru, jídla a smíchu (Smíchu bylo nejvíc při hře „Takojaki ruleta” – dvě ze šesti kuliček takojaki byly okořeněny pálivou omáčkou Tabasco; kdo má štěstí” a dá do pusy tu pálivou, má za úkol vydržet bez reakce co nejdéle. Jazyk mě pálí dodnes!) byl občas proložen příhodami dětí a jejich rodin z doby zemětřesení. Jedna z dívek například sama od sebe zmínila, jak její tatínek jen o pouhých pět sekund unikl do bezpečí před vlnou, která by ho jinak strhla. Některá děvčata zase musela být evakuována ze školy. Po cunami zbyla ze školy jen její konstrukce.

večeře v RikuzentakataSetkání s dětmi po třech letech vě městě Rikuzentakata

Druhý den návštěvy nás provedli Mizuki, Ai, Júma a Takuma po Rikuzentakatě. Zdejší oblast je převážně závislá na automobilech a na autobusové dopravě. V Rikuzentakatě tak sice lze s podivem nalézt provizorní zastávku Japonských drah, nicméně místo vlaků k ní vedou jen silnice a míří k ní jen autobusy. Možná zde zastávka stojí jako znamení lidem, že se s vybudováním kolejí počítá.

Většina místních bydlí v domech či ubytovnách situovaných v kopcích. V nich se nachází i mnoho obchodů, které původně stály jinde, ve zdevastované oblasti. Na kopci se také nachází dočasná budova radnice, jejíž původní budova byla hrozivými vlnami zničena. Zbytek města představuje téměř pouštní přístavní krajina, na níž se odehrává obrovský projekt, jenž má vrátit život do zdevastovaného města.

gig pas rikuSoučasná dominanta města Rikuzentakata

Před zemětřesením byla Rikuzentakata známá především díky dvoukilometrovému pobřežnímu pásu 70 000 borovic, tzv. Takata Macubara. Cunami zničilo všechny borovice. Až na jednu. I ta však po čase nevydržela a musela být z velké části zrekonstruována pomocí syntetických materiálů, což bylo financováno díky veřejné sbírce. Tento hrdý strom se tyčí v Rikuzentakatě jako symbol naděje a nezdolného úsilí.

11074547_10152930451473743_6016457389932391131_nBorovice jako symbol naděje, Rikuzentakata

Zeptal jsem se Ai při procházce po městě na její plány do budoucna. Chtěla by se stát zdravotní sestřičkou a pomáhat dětem. Když jsem se na totéž poté zeptal Takumy, který tehdy ještě jako mnozí další bydlel v dočasném ubytovacím zařízení, odpověděl, že by se chtěl stát architektem. Rád by postavil ve městě pěkné domy. Zdá se mi, že prožitá katastrofa děti silně ovlivnila ve volbě jejich povolání…

Takuma a AiTakuma a Ai

Poslední chvíle v Rikuzentakatě jsme strávili s Júmou a Mizuki. Mizuki se mne se zájmem ptala na českou historii. Měla si připravit referát do školy a vybrala si právě Českou republiku. Zejména se mne ptala, proč je u nás tak málo věřících. Nejednoduchá otázka, nicméně jsem se jí snažil co nejlépe s referátem pomoci. Hluboký zájem Mizuki o českou historii je dalším příkladem toho, jak moc japonské děti pobyt u nás ovlivnil.

Mizuki a JumaMizuki a Júma a jejich Rikuzentakata

Rekonstrukce prefektury Iwate zdaleka ještě neskončila a nějaký čas ještě potrvá. Region byl ve svízelné situaci ještě před katastrofou – mnoho mladých lidí jej opustilo s vidinou lepšího života ve větších městech a celojaponský problém stárnoucí populace (šóšikóreika) k utěšenému stavu nepřispěl. Nicméně budoucnost Rikuzentakaty či Ófunato nemusí být černá. Pokud se na ní budou podílet děti, teď už vlastně skoro dospělí, které jsem měl v těchto městech potěšení opětovně potkat a jež mají tak silný vztah ke svým domovům, je rozhodně na čem stavět.

deti rikuzentakata

 

Příběh Fukušimy

Narozdíl od prefektury Iwate, která se potýká zejména s následky cunami, příběhu fukušimské prefektury dominuje jaderná havárie. Mnoho lidí muselo vzhledem k nebezpečné radiaci opustit své domovy a je otázka, zda se vůbec většina z nich za svého života do nich vrátí. Třebaže původní plán dekontaminace a vyřazení jaderného zařízení Fukušima I. z provozu počítal s trváním tohoto procesu v řádu měsíců až pár let, podle posledních odhadů by mohlo jít až o práci na půlstoletí.

fukushima city

Katastrofa „Made in Japan”

Fukušimská tragédie odhalila nejen zranitelnost civilizačních technologických výdobytků ve světle obrovských přírodních sil, ale možná podstatněji strukturální problém fungování administrativy a regionálních energetických monopolů v Japonsku. Velmi zapáleně o tom mluvil prof. Kijoši Kurokawa na přednášce konané 20. února 2015 na Temple University v Tokiu, kterou jsem měl možnost navštívit. Kurokawa, lékař a emeritní profesor Tokijské univerzity, byl předsedou nezávislé parlamentní komise, jež vyšetřovala jadernou havárii ve Fukušimě (National Diet of Japan Fukushima Nuclear Accident Independent Investigation Commission, NAIIC). Velmi energický pán, který jako by ztratil v angličtině zábrany občas k formalismu svádějícího japonského jazyka, otevřeně zkritizoval rozhodovací proces odpovědných japonských orgánů, jež jaderné havárii nezabránily, ač mohly, a k tomu selhaly i při následných krocích po nehodě. V samotné zprávě, kterou NAIIC vypracovala po extenzivním vyšetřování, Kurokawa uvádí: „Co je nutno přiznat – a to s velkou bolestí – je, že to byla katastrofa „Made in Japan.” Její fundamentální příčiny se nacházejí v hluboce zakořeněných zvyklostech japonské kultury: naše reflexivní poslušnost; naše neochota zpochybňovat autoritu; naše oddanost „plánu, jehož je potřeba se držet”; naše skupinové myšlení; a naše úzkoprsost.” Podle zprávy NAIIC byla havárie důsledkem „střetu mezi vládou, regulačními orgány a společností TEPCO (moje pozn.: provozovatel elektrárny) a nedostatků v řízení na straně těchto subjektů.”

TEPCO, regulační orgány (NISA, Japonská agentura pro jadernou bezpečnost, a NSC, Komise pro jadernou bezpečnost) a příslušné ministerstvo (METI, Ministerstvo ekonomie, obchodu a průmyslu), selhaly, neboť nezajistily v potřebném rozsahu ani ta nejzákladnější bezpečnostní opatření. Chybělo dostatečné posouzení pravděpodobnosti poškození, vhodná příprava na podchycení vedlejších škodlivých účinků takové nehody a evakuační plány pro případ závažného úniku radiace. Hlavními viníky byli představitelé jaderného průmyslu, úředníci, politici a vědci, jež vytvořili netransparentní síť vztahů, v nichž figuroval systém přidělování zakázek, dobře placených pozic a potřebného krytí ze strany regulátorů. Tato tzv. „vesnice jaderné energie“ (genširjoku mura) upřednostnila své zájmy na úkor bezpečnosti obyvatel.

Společnost TEPCO, jež měla již před 3.11 dlouhou historii falšování údajů o bezpečnosti a krytí svých pochybení, se stala v očích mnohých Japonců přirozeným hlavním viníkem. Její představitelé si nepomohli, když po jaderné havárii argumentovali, že za tragédii může „nepředvídatelná“ (jap. „sóteigai“) katastrofa, tedy bezprecedentní cunami. Snaha svést vinu na jinou než lidskou moc nenašla u japonské veřejnosti mnoho pochopení. Slovo „sóteigai“ se v podstatě stalo synonymem pro vyhýbání se přímé odpovědnosti za závažné pochybení. Vyvození určité odpovědnosti se však TEPCO nakonec nevyhnulo. V současnosti je tato společnost, v které má od června roku 2012 rozhodující vliv japonský stát, povinna vyplácet odškodné evakuovaným. Zároveň se nedávno znovu otevřela dlouhá cesta k vyvození trestní odpovědnosti tří bývalých představitelů tohoto energetického gigantu za nedbalostní delikty v souvislosti s jadernou havárií.

Naoto Kan Naoto Kan, japonský premiér v době událostí 3.11, mluvil o jaderné havárii a o svém protijaderném postoji na přednášce v tokijském OAG-Haus  (16.9.2015)

Události ve Fukušimě si vynutily změny ve státní správě a energetické politice vůbec. Vznikl například nový regulační orgán, NRA, který už nespadá pod METI, ale pod Ministerstvo životního prostředí (Kankjóšó), a byly přijaty nové bezpečnostní standardy. Spor o restart jaderných elektráren byl více méně rozhodnut vítězstvím současné hlavní vládní strany, LDS, ve volbách roku 2012. I přes odpor veřejnosti, protijaderného hnutí (včetně bývalých japonských premiérů Hosokawy, Koizumiho a Kana) a části opozice spustila vláda premiéra Abeho první dva jaderné reaktory – ve městě Sendai na Kjúšú (srpen a říjen roku 2015), a další mají následovat. Restart jaderných elektráren je ale součástí širší energetické reformy, kterou vláda nastínila v dubnu 2013 v dokumentu s názvem “Politika týkající se reformy elektrického systému” a rok poté rozpracovala v novém “Strategickém energetickém plánu”. Ve své podstatě jde o snahu o rozbití dosavadního statu quo, založeného na deseti regionálních energetických monopolech (Hokkaidó, Tóhoku, Tókjó, Hokuriku, Čúbu, Kansai, Čúgoku, Šikoku, Kjúšú a Okinawa Denrjoku), centralizované výrobě elektrické energie a dvou odlišných jmenovitých frekvencí přenosových soustav (50 Hz na východě, 60 Hz na západě Japonska). Účelem je zejména vytvoření liberalizovaného trhu s elektřinou, snížení její ceny, diverzifikace energetických zdrojů energie (počítající s obnovitelnými zdroji) a samozřejmě zajíštění energetické bezpečnosti Japonska. Je však otázkou, co z toho a v jaké míře Abeho vláda realizuje i vzhledem ke skrytým zájmům nejrůznějších aktérů, kteří budou lobbovat za udržení současného stavu.

Ve městech duchů

V srpnu mě k sobě na návštěvu pozvali moji přátelé z města Fukušima, ležícího ve stejnojmenné prefektuře. Rodina policisty a učitelky plavání toho přirozeně o událostech 3.11 ví mnohé. Třebaže bydlí zhruba 80 km na západ od místa jaderné havárie, zvýšená radiace se objevila i u nich. Vzhledem ke zmatečné informovanosti úřadů přesně nevědí, jak moc byli zasaženi radioaktivním zářením, a ani to vědět nechtějí. Netrápí se tím.

Co z povídání s fukušimskou rodinou brzy vyplynulo, je něco, o čem se v Japonsku příliš nepíše. Místní komunita je rozdělena v otázce odškodnění evakuovaných. I přes emocionální a materiální ztráty lidí, kteří museli být umístěni v provizorních ubytovnách města Fukušima, lze slyšet slova soucitu k jejich údělu z úst mých známých jen minimálně. Místo toho se dozvídám nejrůznější příběhy o tom, jak evakuovaní zneužívají štědré peníze, které jim putují do kapes v rámci vyplácené kompenzace. Dle vyprávění si (zejména mladí) lidé ze získaných prostředků kupují nové byty a/nebo luxusní auta, přičemž stále „formálně“ bydlí v provizorních obydlích, aby si zajistili stabilní přísun peněz. Sentiment mých hostitelů vůči evakuovaným byl zřejmý a bylo pro mne až překvapivé, jak přímo pronesl s klidem jejich syn poté, co mě dovezl k areálu provizorních ubytoven, následující slova: „Tady jsou. Nesnáším je.“ Ti, kdo byli málo či nebyli vůbec odškodněni, cítí pocit nespravedlnosti vůči těm „šťastlivějším“. Solidarita Japonců, o které se tak hojně mluvilo, je tatam.

kasecu džútakuProvizorní bydlení pro evakuované ve městě Fukušima

Moji hostitelé se mi rozhodli ukázat zónu s omezeným přístupem, jež se rozpíná do třicetikilometrové vzdálenosti od jaderného reaktoru Fukušima I. Do zóny nelze z důvodů zvýšené radiace vstoupit jako běžný chodec, ale lze ji projet po silnici uzavřeným automobilem. Aut bylo ten den na silnici pomálu. O to víc vynikla prázdnota měst, kterými jsme projížděli. Všude obytné domy, obchody, zaparkovaná auta, zdálo se vše normální. Až na to, že tam nebyli lidé. Kromě občasných policistů či pracovníků společnosti TEPCO jsme viděli pouze krajinu duchů. Pole a další volné plochy zabraly stovky velkých černých pytlů s kontaminovanou půdou. Postranní uličky a vjezdy do domů byly zatarasené jako bezpečnostní opatření proti zlodějům. Jak říkají Japonci: „Nanka fušigina kandži.“ (Tak nějak podivný pocit.)

trasa fukušima

Na mapě vyznačená trasa naší cesty po Fukušimě (růžová skvrna na mapě je zóna s omezeným přístupem)

Několik tisíců pracovníků se snaží každý den zónu vyčistit. Co se týče jaderného reaktoru, výzvou je zejména skladování unikající radioaktivní vody, odklízení sutin a odstraňování palivových tyčí z poškozené budovy. Ale jak již bylo zmíněno, toto bude trvat zřejmě několik desítek let. Ač současná vláda plánuje dostat část evakuovaných do „vyčištěné“ oblasti zpět, zdaleka ne všichni z nich to z obav z radiace vítají.

radioaktivni pudaPytle s kontaminovanou půdou

Když jsme projížděli dalším prázdným městem Namie, vzpomněl jsem si na příběh školáků z místní základní školy, o kterém vyprávěl prof. Hattori na jednom ze svých seminářů na Univerzitě Rikkjó. Při plánovaném větrání části reaktoru, speciální japonský systém pro předpověď radiace (SPEEDI) naznačil, že Základní škola Karino bude zasažena radioaktivním oblakem mířícím z elektrárny. Třebaže byly tyto údaje odeslány do NISA, nedostaly se dál – tehdejší orgány (včetně premiéra Kana) odpovědné za vymezování evakuačních zón a místní samospráva se o riziku nedozvěděly. Naopak se ZŠ Karino stala evakuačním centrem pro čtyři stovky studentů, učitelů, rodičů a dalších místních. Neschopnost odpovědných autorit pracovat se systémem zapříčinila, že obyvatelé Namie byli špatně informováni a byli vystaveni zvýšené radiaci.

Nikde nikdoNikde nikdo

mesto duchuMěsto duchů

fukushima daichiOdbočka k reaktoru Fukušima I.

Když jsme vyjeli ze zóny, uvítal jsem pohled na zalidněné městečko Iwaki, ležícího u Tichého oceánu. Zastavili jsme a já instinktivně zamířil na pláž mezi lidi, smočil nohy ve vodě a pozoroval hrající si děti. Živoucí část Fukušimy, která je plná radosti, ostře kontrastovala s opuštěností oblasti, z níž jsme přijeli. Připomínkou toho, že jsme nebyli zas tak daleko od zakázané zóny, byly stohy černých pytlů na pobřeží…

IwakiIwaki

Záblesk naděje

Na nedávné výstavě známého všestranného filmového režiséra a básníka, Šiona Sonoa, v tokijském Kóendži byly k vidění jeho fotografie z cyklu „Projekt Hačikó“. Sono vytvořil dokonalou kopii známé sochy věrného psa Hačikó, jež je oblíbeným místem pro setkávání v Tokiu, u stanice Šibuja, a umístil ji na nejrůznější místa v liduprosté fukušimské zóně. Kontrast je nasnadě. Zatímco se před psíkem na Šibuji mihotají stovky či spíše tisícovky lidí denně, ve Fukušimě si před ním nedává schůzku či se s ním nefotí vůbec nikdo. Reálný pes Hačikó na svého zemřelého pána čekal podle legendy celých devět let, než i on zemřel. Jak dlouho bude čekat na lidi ten imaginární fukušimský? Naděje, že se z opuštěných zón stanou opět živoucí místa plné radosti, tu i přes nejistou budoucnost regionu ještě je.

Hachiko Shion SonoHačikó ve Fukušimě (Šion Sono)

Mnoho týdnů po návštěvě Iwate mi napsal Kanta, kluk, který byl součástí skupinky dětí, která navštívila Česko v roce 2012. Poslal mi pozvání na školní festival, který se stal poslední větší příležitostí k setkání většiny dětí z výpravy do Čech před tím, než se v dubnu rozprchnou na vysoké či odborné školy. Nemohl jsem se bohužel zúčastnit, a tak jsem aspoň poprosil o pozdější zaslání fotky z radostné události. Fotka přišla a na ní byly známé usměvavé tváře dospělých dětí, z nichž vyzařovala nezměrná pozitivní energie. O další týdny později mi Kanta poslal další zprávu: „Omlouvám se takhle v noci! Dostal jsem se na univerzitu! Od příštího jara udělám, co bude v mých silách!“

Bandai fukušimaGošiki-numa, pět sopečných jezer v úpatí hory Bandai (prefektura Fukušima)

Přes všechno, co jsem se při návštěvě míst spojených s událostmi 3.11 dozvěděl, jsem si naplno uvědomil, že tím nejcennějším se z toho všeho stalo setkání s báječnými lidmi, jež dnes mohu nazvat přáteli. A ač se Mizuki ve svém referátu zabývala nevěřícími Čechy, minimálně jeden Čech může říci, že věří přinejmenším v sílu upřímných srdcí těchto nových přátel, která je dovede v životě hodně daleko. A která jim pomůže vybudovat nový domov.

text a fotografie: Lukáš Kraus

úvodní fotografie: Mizuki Taguči

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s