Vzpomínky na černý déšť

Nic jsi v Hirošimě neviděla. Nic.”Viděla jsem všechno. Všechno.” Tak začíná asi nejznámější dílo světové kinematografie reflektující následky svržení atomové bomby na Japonsko, Hirošima, má láska” (1959), který podle scénáře Marguerite Durasové natočil dnes již legendární francouzský režisér, Alan Resnais (1922-2014). Uvedený dialog hlavních hrdinů snímku, japonského architekta (Eidži Okada) a francouzské herečky, která v Hirošimě natáčí film o míru (Emmanuelle Riva), odráží nemožnost opravdové přenositelnosti hrůz způsobených jaderným výbuchem. Resnaisův film zároveň tématizuje paměť a vzpomínání (nejen) na válku, čímž jako by předznamenal jedno z velkých témat poválečné japonské společnosti – problém historického vědomí (rekiši ninšiki mondai), jehož nedílnou součástí je i reflexe událostí z Hirošimy a Nagasaki.

Netrvá ani čtyři minuty stopáže, když se ve zmíněném filmu objeví záběry z Hirošimského muzea míru. Muzeum, na jehož vybudování se podílel slavný architekt Kenzó Tange, mapuje události, které vedly k prvnímu použití jaderné bomby a hlavně hrozivé následky, jež si vyžádalo. Čmouha na kousku betonu, značící místo, ke kterému bylo přiškvařeno lidské tělo, zbytky vlasů a šatů obětí, výbuchem zdeformované nádoby a samozřejmě fotografie tzv. hibakuša, přeživších obětí s trvalými následky způsobenými ozářením, patří mezi nejpůsobivější součásti stálé expozice. Každý rok Muzeum, které se nachází nedaleko Atomového dómu (pozůstatek budovy původního Hirošimského prefekturálního paláce pro podporu průmyslu navržené českým architektem Janem Letzelem), navštěvují školní výpravy z celého Japonska a dozvídají se o strašlivých účincích jaderné bomby. Poselství Hirošimského muzea míru je jasné – válka a jaderné zbraně jsou zlem samy o sobě, a proto je potřeba je vymýtit a zasazovat se o mír. Tento narativ byl a stále je přítomen v japonském mírovém (protijaderném) hnutí.

Hiroshima peace memorial

Vzhledem k jedinečné zkušenosti s následky jaderné zkázy vznikl v Japonsku specifický žánr tzv. atomové literatury (genbaku bungaku). Zvláště cenné svědectví o hrůzách atomového náletu zachytila celá řada autorů, kteří výbuch zažili v dospělém věku. Jedny z prvních a nejznámějších povídek k tématu, „Letní květy“ (1947) a „Z ruin“ (1947), napsal, v době výbuchu téměř čtyřicetiletý, hirošimský básník a spisovatel, Tamiki Hara (1905-1951). Hara věnoval veškerou svou tvorbu snaze o zprostředkování své přímé zkušenosti s následky válečného neštěstí. Bez příkras a jakéhokoliv moralizování zachytil “to, co viděl”. Možná ještě proslulejší je osud a tvorba radiologa Takaši Nagaie (1908-1951), který v době výbuchu na přístavní město Nagasaki trpěl leukémií. Ač sám byl při výbuchu vážně zraněn, neúnavně pomáhal s ošetřováním obětí. Jeho manželka byla mezi těmi, kteří neštěstí nepřežili. Své zážitky a úvahy zachytil v knize „Zvony Nagasaki“ (1949). Katolický doktor spatřoval symboliku v tom, že se epicentrum výbuchu nacházelo nad největší křesťanskou stavbou v Asii, Katedrálou Urakami. Podle Nagaie bylo zničení Nagasaki vykoupením za hříchy války. Doktor Nagai se stal obdivuhodným příkladem obětavosti pro druhé a i přes zažité utrpení neztrácel víru v budoucnost. Věřil v mírové využití jaderné energie a v možnost, že ze zlého vzejde pro lidstvo to dobré, užitečné.

urakami 2

Replika původní Katedrály Urakami v Nagasaki, která byla zničena výbuchem

Pro díla Hary, Nagaie a dalších autorů z těsně poválečné doby bylo časté, že vycházela se zpožděním či s určitými úpravami. Americká okupační správa totiž z obav z anti-amerikanismu zavedla cenzuru a omezovala šíření negativních informací o následcích jaderného výbuchu. Tak například Nagaiovy „Zvony Nagasaki“, ač jinak prosty politických či vůbec antiamerických pasáží (apolitická byla ostatně většina genbaku bungaku), musely být „vyváženy“ o dodatek popisující zvěrstva japonské armády na Filipínách.  Cenzura měla samozřejmě nejintenzivnější dopad na oběti, hibakuša. Jestliže se nemělo mluvit o následcích výbuchu, nemluvilo se tím pádem ani o těch, kteří byli neštěstím zasaženi nejvíce a kteří potřebovali vhodnou léčbu. Už tak těžké společenské stigma lidí, na jejichž tvářích nešlo nepostřehnout trvalé jizvy války, se tak cenzurou jen prohlubovalo.

Do konce americké okupace tak mezi širokou japonskou veřejností nebyly události z Hirošimy a Nagasaki dostatečně známy. Většina Japonců měla ostatně zkušenosti z destruktivního bombardování Tokia, Ósaky a desítky dalších měst během posledního roku války (počet obětí z Tokia a Ósaky dohromady přesahuje počet obětí z Hirošimy). Teprve po odchodu okupační správy (1952) se mnoho Japonců dozvědělo o skutečných následcích jaderných výbuchů. V této době také vznikl historicky první japonský film, reflektující události v Hirošimě, „Děti Hirošimy“ (Genbaku no Ko, 1952). Jedná se o sugestivní adaptaci stejnojmenné knihy profesora Hirošimské univerzity, Araty Osady, který nashromáždil literární příspěvky dětí, jež výbuch přežily. Režisér snímku, sám hirošimský rodák, Kaneto Šindó (1912-2012), v tomto dokumentárně laděném dramatu jako první působivě zrekonstruoval ničivé následky výbuchu.

V roce 1954 byla posádka japonské rybářské lodi Daigo Fukurjú Maru (Šťastný drak č. 5) vystavena radioaktivnímu spadu z výbuchu vodíkové bomby, jež byla testována na Atolu Bikini. Léčba členů posádky byla sledována celým národem na stránkách denního tisku. Rozšířily se obavy z radioaktivity a z kontaminace Japonci oblíbených ryb. Lokální zkušenost Hirošimy a Nagasaki s následky radiace se tak najednou týkala všech a posílila tehdy velmi aktivní mírové hnutí. O příběhu natočil Kaneto Šindó angažovaný snímek „Smrtonosný mrak“ (Daigo Fukurjú Maru, 1959) se silně protijaderným apelem. Avšak pravděpodobně nejslavnějším japonským filmem, který se inspiroval událostmi v Hirošimě, Nagasaki a na Atolu Bikini, je dodnes „Godzilla“ (Godžira, 1954) režiséra Iširó Hondy (1911-1993). Hrozivé padesátimetrové monstrum (kaidžú) ničící Tokio je přiznanou alegorií jaderné bomby. Testování vodíkové bomby vyrušilo příšeru ze svého přirozeného podmořského prostředí. Lidem se tak pomstila příroda za to, že uvedli do pochodu síly zkázy.

Gojira_1954_Japanese_poster

     Plakát k filmu “Godžira” (1954)

Vedle literatury a filmu nalezneme silné dokumentární kvality o tom, co znamená život v atomovém věku, ve fotografiích významného japonského fotografa jménem Šómei Tómacu (1930-2012). V roce 2007 jeho rozsáhlá retrospektiva s názvem „Kůže národa“ dorazila i do pražského Rudolfina. Tómacu jedinečným způsobem zachycoval okamžiky z bouřlivě se měnící japonské společnosti a zvláštní pozornost věnoval i hibakuša. V knize fotografií z roku 1966 s názvem  „Nagasaki 11.02“ ukázal Tómacu citlivé obrazy lidí, kteří jsou nuceni žít s děsivými vzpomínkami na atomový výbuch. Myšlenky na hrůzy války nemohou odeznít už kvůli strašným zraněním, jež nelze jednoduše zhojit.

Při přemýšlení o zásadních dílech japonské kultury, která se zabývala osudnými srpnovými dny roku 1945, nelze bezpochyby opomenout tak všudypřítomný japonský fenomén, jakým je komiks (manga). Zřejmě široce nejpopulárnější je dodnes poloautobiografická manga Keidži Nakazawy, „Bosý Gen“ (Hadaši no Gen, 1973-1987), která velmi naturalisticky vyobrazuje nezměrné utrpení způsobené hirošimským bombardováním. Již po několik desetiletí se japonské děti právě díky tomuto komiksu, jenž se dočkal i adaptace ve formě animovaného seriálu a hraného filmu, seznamují s dopady tragédie, jež zničila či natrvalo poznamenala životy obrovského počtu lidí. „Bosý Gen“ je intimním portrétem rodiny, jež po jaderném výbuchu bojuje o každodenní přežití. Komiks vzbuzuje lítost nad zmařenými životy, jež mohly být ušetřeny. To by však nesměly selhat odpovědné autority. Těm už nelze nikdy věřit, ale je možné aktivně usilovat o svět bez jaderných zbraní a válek. A nedopustit další oběti.

230px-Barefoot_Gen_volume_one

Komiks “Nahý Gen”

Některé podstatné střípky vzpomínek je však  potřeba k příběhům obětí Hirošimy a Nagasaki, o kterých výše uvedená díla pojednávají, doplnit. Kiiči Fudžiwara, profesor mezinárodní politiky na Tokijské univerzitě, ve své knize „Vzpomínání na válku“ (Sensó o kijoku suru, 2001) naznačuje, že mluvit o Hirošimě se pro mnohé Japonce stalo pohodlným tématem, které posilovalo vědomí, že sami byli oběťmi strašlivé války. Je nesporné, že na japonských ostrovech zahynulo obrovské množství nevinných civilistů a je přirozené, že vzpomínání na válku je spojeno především s běsnícím bombardováním japonských měst, včetně bezprecedentních útoků na Hirošimu a Nagasaki. Jde však o vzpomínání neúplné. Válka se totiž odehrávala po dlouhou dobu mimo japonské ostrovy, mimo dohled jejich obyvatel, za to za účasti japonských vojáků. Jak například uvádí Fudžiwara, v Singapuru není téměř nikdo, kdo by nevěděl o masakru několika desítek tisíců místních, jenž byl spáchán japonskými vojáky během únorových a březnových dní roku 1942 (Sook Ching). V Japonsku však o této temné kapitole své historie ví jen málo lidí.

. . .

Asi žádná jiná kniha z genbaku bungaku nemá takové literární kvality jako působivý román „Černý déšť“ (Kuroi Ame, 1965) vynikajícího spisovatele, Masudži Ibuse, z něhož je i následující úryvek:

Opravdu se to dalo nazývat nabubřelý mrak – byl to sám posel z pekla. Pomyslel jsem si, kdo má vlastně právo vrhat takové monstrum do vesmíru?“

Lze jen doufat, že v úctě k lidským bytostem, které byly natrvalo poznamenány událostmi v Hirošimě a Nagasaki, už nikdy nedojde k pokusům probouzet podobná monstra k životu.

                                                                 text a foto: Lukáš Kraus

Nejaderne Japonsko

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s