Vzpomínky na černý déšť

„Nic jsi v Hirošimě neviděla. Nic.” „Viděla jsem všechno. Všechno.” Tak začíná asi nejznámější dílo světové kinematografie reflektující následky svržení atomové bomby na Japonsko, „Hirošima, má láska” (1959), který podle scénáře Marguerite Durasové natočil dnes již legendární francouzský režisér, Alan Resnais (1922-2014). Uvedený dialog hlavních hrdinů snímku, japonského architekta (Eidži Okada) a francouzské herečky, která v Hirošimě natáčí film o míru (Emmanuelle Riva), odráží nemožnost opravdové přenositelnosti hrůz způsobených jaderným výbuchem. Resnaisův film zároveň tématizuje paměť a vzpomínání (nejen) na válku, čímž jako by předznamenal jedno z velkých témat poválečné japonské společnosti – problém historického vědomí (rekiši ninšiki mondai), jehož nedílnou součástí je i reflexe událostí z Hirošimy a Nagasaki.

Pět let po trojité katastrofě v Japonsku

 

Tokio člověku nabízí možnost života v supermoderní megalopoli s vynikající infrastrukturou, službami na prvotřídní úrovni, fantastickým jídlem, bohatou kulturou a svérázným zábavním průmyslem. Svítivé roztodivné obchodní poutače a nekonečné reklamy na obřích obrazovkách vás mohou lehce pohltit a odvést pozornost od důležitějších aspektů vaší existence. To, co však člověka na chvíli vytrhne z jiné dimenze, z často velmi uspěchaného života v „betonové džungli“, je sama příroda, která čas od času ukazuje svou sílu prostřednictvím tropických cyklón, tajfunů, sopečných výbuchů a zejména zemských otřesů. Snad právě v Japonsku si lze nejintenzivněji uvědomit, že ačkoliv obýváme impozantní moderní budovy a ovládáme technologie, o nichž se naším předkům mohlo jen těžko zdát, přece jen jsme obyvateli hybné, živoucí planety. Stačí pár otřesů, které vás probudí v brzkých ranních hodinách ze spánku, naruší průběh vaší výuky ve škole nebo jednání v práci, a nebo třeba „ozvláštní“ oslavu vašich narozenin, a vy si s pokorou uvědomíte zranitelnost bytí a sílu, která pod námi leží. Většina zemských otřesů nedosahuje závratné intenzity. Občas však i dlouholetý Tokijčan zpozorní. A vzácně promlouvá Země tak hrozivou silou jako se tak stalo před pěti lety…

Abeho jediná cesta – pár poznámek k japonským volbám

Dne 12. září 2007, téměř přesně po roce od nástupu do funkce japonského premiéra, oznámil Šinzó Abe svou rezignaci. Po sérii vládních skandálů, ztrátě většiny křesel vládnoucí Liberálně demokratické strany (LDP, Džimintó) ve Sněmovně radních (horní komora japonského parlamentu, Sangi-in) ve prospěch Demokratické strany Japonska (DPJ, Minšutó), v atmosféře prudce klesající popularity a v neposlední řadě s ohledem na zdravotní obtíže spojené s Crohnovou chorobou, se zdálo, že politická kariéra tehdy nejmladšího poválečného japonského premiéra skončila. Pět let poté, 26. prosince 2012, se však ten samý Abe vrátil do čela japonské vlády. Od nástupu do funkce se stal bezesporu jedním z mezinárodně nejviditelnějších japonských premiérů (Abe navštívil rekordních 50 zemí) a pokud v předčasných volbách do Sněmovny reprezentantů (dolní komora japonského parlamentu, Šugi-in), které proběhnou 14. prosince, LDP s heslem „Ekonomické uzdravení, to je jediná cesta“ (Keiki kaifuku, kono miči šika nai) vyhraje a spolu s tradičním koaličním partnerem, stranou Kómeitó, sestaví vládu, o čemž nikdo nepochybuje, má Abe nakročeno stát se nejdéle sloužícím japonským premiérem od dob vlády svého prastrýce Eisaku Satóa.